Od Schäfleru směrem na Säntis je určitě jeden z nejúchvatnějších výhledů na Švýcarské horské štíty, minimálně v oblasti Alpstein. Vrstvy horniny tu Alpinské vrásnění vytlačilo do zcela vertikální polohy a utvořilo tak dost dramatický a ostrý horský hřeben.
Ten jste už možná zahlídli na nespočtu Instagramových fotek, protože čím dramatičtější, tím samozřejmě lepší. Postavit se ve žluté bundě na vrcholek úzké kamenné čepele je prostě „must have“.
Schäfler je jedním z vrcholků na hřebeni, který se tyčí nad údolím, kde najdete i jezero Seealpsee. Jeho výška činí 1924 m.n.m. a najdete na něm horskou chatu s restaurací a možností ubytování. Dá se sem dojít po snadné pěší stezce od horní stanice lanovky Ebenalp, ani né za hodinu.
My jsme se sem dostali v pátek večer a nahoru jsme vyjeli předposlední lanovkou. Předem jsme si ověřili dostupnost míst v horských chatách a nakonec jsme se po krátké úvaze rozhodli jít přenocovat právě na chatu na Schäfleru.
Z generace na generaci
Horská chata byla postavena mezi lety 1913 – 1915. V jídelně si na stěnách můžete prohlédnout historické fotografie asi 5 generací rodiny, která chatu a restauraci provozuje od jejího vzniku. Dříve se sem vše dopravovalo na hřbetu muly, dnes již funguje lanovka, takže ceny nejsou nijak zvlášť předražené, spíše jen „Švýcarské“. Přesto počítejte s limitovaným komfortem.
Tím nejznatelnějším omezením je šetření s vodou. Sprchy tu nenajdete a záchody jsou sice porcelánové, ale suché. Celá chata hospodaří jen s dešťovou vodou a za pětiměsíční sezónu se zde v závislosti na počtu hostů spotřebuje asi 120 – 140 kubíků vody. Jen pro srovnání, průměrná 4 členná rodina spotřebuje ročně asi tak 240 kubíků. Pronajmout si tu můžete Dorm roomy s palandami od 45 Euro i se snídaní, nebo jedno či dvojlůžkové pokoje za 70 Euro. Snídaně nebyla žádný zázrak, ale nepřijeli jsme sem zrovna za jídlem a luxusem, takže vpohodě.
Když jsme přicházeli k chatě, popoháněl nás drobný déšť, ze kterého ale zrovna na horách může být v minutě něco mnohem horšího, tak jsme se moc nezdržovali. Mě trochu mrzelo, že se zataženým nebem to nevypadalo na žádný pěkný západ slunce. Na chvilku jsme se v pokoji natáhli, zašli na večeři a přeci jen zkusili před západem něco nafotit. Tátovi se vybila baterka, nabíječku s sebou neměl a ani žádnou náhradní, takže s focením bohužel pro tentokrát skončil.
Hřeben směrem k Säntisu jsme vyběhli fotit znovu i ráno. Táta nebyl moc nadšený z toho, že bych lezl a stoupal si na některý z vrcholků a tak mi udělal jen pár „relativně bezpečných“ fotek a vrátil se na pokoj. Já jsem ještě chvilku vydržel, ale brzo jsem se vrátil taky. Každopádně tenhle pohled se neomrzí a klidně bych se sem vrátil ještě jednou.
