Návrhářka Iva Burkertová, která stojí za značkou ODIVI, poslala na podzim minulého roku na molo pražského fashion weeku nahé modelky a modely. Její show byla inspirována pohádkou Císařovy nové šaty. Co tím tedy chtěla říct?
Dopředu dala na Instagramu značky i jinde dost indicií na to, abych dokázal předpokládat, co udělá a jak to udělá. Nahé modelky a bimbající se penisy na catwalku tak nebylo nic, co by mě šokovalo.
Jediné, co mě v tu chvíli tedy zajímalo byla interpretace! Interpretace obecenstva a především redaktorů a médií. Dnes, se značným odstupem od této události se ptám, zda jediným sdělením, které ve veřejné diskuzi zůstalo, je apel, aby každý z nás uvažoval o dopadech svého chování na planetu a přírodu. To mi totiž nestačí. Apel na větší osobní zodpovědnost nás všech jsme už slyšeli tisíckrát a je to ten nejprvoplánovější výklad celé show Ivy Burkertové.
Konzumní mejdan na který jsme přišli pozdě
Vrtevníci našich rodičů směrem na západ od železné opony vyrůstali v době neomezených možností a spotřeby. Země, které se vymanily z komunistického sevření si tenhle mejdan užily v devadesátkách. Mejdan konzumu, okořeněný v našich zeměpisných šířkách o rozkrádačky, na kterých se vyprofilovali nikoliv ti nejschopnější, ale ti všehoschopní. Ti, kteří necítí odpovědnost absolutně žádnou, k životnímu prostředí, k jednotlivcům, ke společnosti, ke světu. Běh našich tuzemských dějin tak od té doby ovlivňuje partička, za jejíž morální kredit byste si nekoupili ani balíček Orbitek.
Jenže devadesátky jsou pryč a čím dál důležitější se stává generace, která se rodila chvilku před a po Sametové revoluci. Generace, kterou již formují úplně jiné zkušenosti a motivace a jejímž motorem už není jen pouhý zisk a snaha urvat si pro sebe co nejvíc. Generace, která vnímá ze všech stran tlak na osobní odpovědnost a která je ale jako první v historii chudší než ta předchozí.
Čteme příběhy o životním stylu Zero waste a inspirujeme se jimi, debatujeme o právu létat na dovolenou do Vietnamu, víme o dopadech živočišné výroby a omezili jsme konzumaci masa, nebo jsme se stali vegany. Pokud už na dovolenou odletíme, sbíráme na pláži vyplavený plastový odpad, začali jsme nosit plátěné tašky a šetříme každou jednu igelitku. V Evropě jsme si na našem půlmiliardovém trhu vydupali zákaz jednorázových plastových výrobků, tedy těch zbytečných, ke kterým již existuje alternativa. To už bude mít dopad. Podporujeme projekty na čištění oceánů, záchranu velryb a orangutanů, přispíváme skrz instastories na obnovu a zachování pralesů. Nakupujeme v sekáčích a cítíme výčitky, když si koupíme fast fashion.
A sdílíme! Na Instagramu, na Facebooku i v médiích se vzájemně utvrzujeme v tom, že odpovědnost, kterou cítíme je správná a že tohle všechno je třeba a má smysl.
Cítíme se vinni a přesto, že reálný negativní dopad právě třeba tvorby českých návrhářů je mizivý, snaží se i oni sami před sebou obhájit skrze populární upcycling, nebo využívání recyklovaných, bio a udržitelných materiálů. Mnoho z nich ale již podlehlo a tento obor nadobro opustilo. Svou kreativitu a seberealizaci vzdali a obětovali ve prospěch tlaku na odpovědnost. Přitom jak se svou kolekcí 0+ poukázala ODIVI, 100% udržitelné je jen NIC.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Limity osobní odpovědnosti
Kde jsou tedy hranice naší osobní (spotřebitelské) odpovědnosti? Jaké jsou její limity a reálný dopad? Vzájemně se hádáme, kdo je v čem odpovědnější a svědomitější. Jakmile se k osobní odpovědnosti přihlásíme, za jedno jediné brčko na sdílené fotce si vysloužíme instantní hejt a obvinění z pokrytectví. Vzájemně se obviňujeme na základě naší online sebeprezentace, která ani není pravdivým obrázkem o nás samých. Vyhovět tlaku ve všech směrech navíc ani není možné. Je s podivem, že i jinak celkem uvědomělí jedinci jsou schopní toto přehlížet a vynášet soudy o druhých na základě jedné fotky na Instagramu.
Osobní odpovědnost je důležitá, přes naše vzájemné obviňování z nedokonalosti, nám ale uniká to podstatné. Rozhodnutí, která směřují naši společnost se tvoří jinde. A z drtivé většiny se na důležitých rozhodnutích naše generace a sociální bublina nepodílí. My nejsme „stakeholdeři“ a „decision makeři“. Uvědomělost a odpovědnost naší generace se do reálných rozhodnutí v soukromém sektoru i v politice promítá jen zprostředkovaně a tím pádem mizivě.
Jsme důležitou cílovou skupinou zákazníků i voličů, ale jen čekáme, zda nás vyslyší ti, kteří dělají reálná rozhodnutí. Pro náš lepší pocit z konzumace jejich produktů pak „korporáty“ čas od času udělají „CSR aktivitu“. O co méně je však taková aktivita významná, o to více na ní daná značka postaví svou komunikaci. Politici čas od času také přijdou s něčím co vypadá smysluplně, ale o co je to důležitější změna, o to je menší šance, že nakonec reálně projde legislativním procesem. Díky bohu za Evropskou Unii, které se občas nějaká pozitivní změna podaří i proti vůli našich tuzemských populistických politiků, kterým chybí jakákoliv vize.
Čekáme, co udělá generace vrstevníků našich rodičů a prarodičů, která drží reálnou moc. Generace, která si na západ od nás zažila zdánlivě nekončící konzumní mejdan a ten zvyk je pro ně železná košile. V našich končinách zase vyzvedla do pozic, kde se tvoří rozhodnutí, ty nejbezohlednější, kteří se neštítí porušovat zákon nebo si ho rovnou ohnout ve svůj prospěch. A budoucnost je nezajímá, což mimoděk otevřeně potvrdil i současný český premiér, když prohlásil „proč bychom měli řešit 30 let dopředu, co se bude dít v roce 2050?“ Ví totiž, že pro jeho voliče je odpovědnost k budoucnosti cizím pojmem.
Dokud nebudeme schopní racionálně zvážit, že některá rozhodnutí mají větší váhu než jiná, budeme dál každý šetřit pár gramů plastu a přitom se budou prolamovat těžební limity na uhlí a budeme všichni dál dýchat sírou zamořený vzduch. Sledovat v médiích hořící pralesy a koaly. A jako Česká republika budeme sabotovat snahu ostatních evropských států chovat se společně zodpovědněji.
ODIVI dala jeden z impulzů k diskuzi, pojďme ale přemýšlet trochu dál než obvykle. Možná je na čase, abychom přijali odpovědnost nejen za svou vlastní spotřebu, ale i za směřování celé společnosti. Staří jsme už na to dost.
