Už nějakou chvilku jsem měl vyhlédnuté jezero Hinterstockensee – na fotkách vypadá krásně, především díky ostrovu uprostřed a celkově zajímavě tvarované okolní krajině. Pak jsem zahlédl ještě u Jacksona Grovese článek o jeho hiku v okolí hory Stockhorn a právě jezer Hinterstockensee a Oberstockensee a bylo jasné, že tuhle oblast musíme taky navštívit.
Když jsme vyjeli lanovkou na horu Stockhorn spustil se déšť. Nejdřív jsme mysleli, že ho přečkáme v zádveří restaurace u horní stanice lanovky, ale když začalo být jasné, že tenhle déšť není jen tak na 20 minut, museli jsme vyrazit i za deště. Holky si od obsluhy restaurace vyprosily pytle na odpadky, ze kterých si udělaly improvizované pláštěnky a vyrazili jsme. Měli jsme namířeno do Berggasthausu Oberstockenalp, který je od hory Stockhorn na dohled, i tak jsme ale vydatně zmokli.
Když jsme úspěšně dorazili do Berggasthausu, dlouho jsme se nezdržovali, shodili jsme tu velké krosny s věcmi na spaní a vyrazili na vrchol Pfaffli. Ten leží asi 3,5 kilometru daleko, na hřebeni za jezerem Oberstockenalp a já jsem i podle fotografií Jacksona Grovese tušil, že by z něj měl být nejhezčí výhled při zlaté hodince, kterou jsme se snažili stihnout.
Po cestě nám dál pršelo a její poslední třetinu jsme šli vysokou a zmáčenou trávou, takže jsme kromě bund měli za chvilku naprosto promočené i boty a kalhoty (až po stehna). Celou dobu, kdy jsme směřovali k našemu vytyčenému spotu byly hory kolem nás, výhledy i jezero zahalené v mlze. Stále jsme ale věřili, že se to nakonec přeci jen roztrhá a západ slunce bude vidět. Doufali jsme v to ještě asi 45 minut poté, co jsme na místo dorazili a dál čekali. Mlha se kolem nás povalovala, mírně trhala, aby mohla vzápětí vše znovu zahalit. Doufali jsme, nahlas prosili a zahřívali se poskakováním v promrzajícím mokrém oblečení a botech. Věděli jsme, že zpět na Berggasthaus to máme minimálně hodinu cesty a jít to ve tmě nebude „značka ideál“.
Po hodině čekání jsme se tedy vydali zpět. Petr si u sebe nechal drona a ještě doufal a čekal. My jsme ale už začali sestupovat od rozcestí Wildenstein, když tu se za námi nebe rozzářilo do neskutečných barev.
Paprsky zapadajícího slunce prosvětlovaly mlhu, která se rozestupovala a bylo jasné, že teď, teď to bude nezapomenutelný pohled. Měli jsme navzájem velké rozestupy a tak jsme na sebe začali halekat a dohadovat se jestli se vrátíme. Nakonec jsme se rozeběhli zpět do kopce k vrcholu Wildenstein. Z druhé strany za námi běžel Petr, který vzlétl s dronem, ale došla mu baterka v mobilu a potřeboval můj telefon, aby mohl zas do vzduchu.
Na vrcholu jsme se sešli všichni čtyři a bylo to neskutečné… výhled na horské štíty kolem dokola, zbarvená obloha, zapadající slunce a cáry roztrhaných mraků. Byli jsme nadšením bez sebe, volali jsme a skákali do vzduchu. No fakt. Mrkněte se ke mě na Instagram, kde mám ve videu z našeho tripu do Švýcarska záběry i odsud. Na poslední chvíli se tam nad námi někdo ustrnul a za to úsilí a nepříjemnosti nám dopřál opravdu zaslouženou odměnu – výhledy, zážitek a moment, ke kterému se pak člověk dlouho vrací ve vzpomínkách.
I cesta zpět z vrcholu Wildenstein na Berggasthaus Oberstockenalp byla výživná. Během první půlhodiny cesty zpět se setmělo a další část jsme měli už po tmě. Krom toho jsme si vybrali cestu, která sice nesestoupala až zpět k jezeru Oberstockensee a šla po vrstevnici nad ním, ale byla o to větší výzvou, protože to byla úzká zarostlá pěšinka která šla před skalnatý terén, který byl po dešti nepříjemně kluzký. Byli jsme dost ostražití, protože tady by se zbrklost mohla lehce velmi nevyplatit. Vše ale nakonec dobře dopadlo a i když zcela zmáčení, dorazili jsme zpět do tepla na Berggasthaus.
Ráno nás čekala naprosto neskutečná snídaně – nesmělo chybět pár druhů tvrdých švýcarských sýrů (domácích), stejně tak domácí máslo a domácí chléb. A naprostým zlatým hřebem snídaně byla domácí ovesná kaše s ovocem, oříšky a hlavně výborně dochucená. Pak už jsme si zabalili saky paky a vyrazili ke stanici lanovky a zpět k autu.
Celkově je okolí jezer Hinterstockensee a Oberstockensee krásné a fotogenické. Zajímavých výhledů by se tu dalo najít spousta, kdyby si člověk vyhradil více času na to si to tu trochu probrouzdat, prochodit. My jsme toho nestihli tolik, ale o to to bylo intenzivnější.
Až se sem při svém cestování po Švýcarsku taky vypravíte, ke svým fotkám na Instagramu přidejte kdyžtak hashtag #scoutingplaces nebo #scoutandthecity a nebo mě tagněte, ať se i já dozvím, že jste tu podle mého článku byli. Díky.
