Jezero Oeschinen jsem měl vyhlídnuté hlavně kvůli tomu, jak je krásně obklopené ze všech stran vodopády.
Měli jsme to trochu na knop a snažili jsme se stihnout poslední lanovku nahoru, abychom nemuseli jít dvouhodinový hike, který podle Elišky ani není moc hezký. Už tu jednou byla a její článek z první návštěvy najdete TADY. Navíc jsem doufal, že u jezera stihneme i poslední paprsky a západ slunce, což bychom pěšky nestihli zcela jistě.
Když jsme dorazili na parkoviště, bylo to jak z filmu. Go, go, go… ven z auta, naházet všechno potřebné vybavení do krosny, koupit lístky na lanovku, koupit tiket na parkování, zamknout auto a rychle do jedné z posledních kabinek mířících k horní stanici lanovky. Vše jsme stihli, lístky na lanovku nás stáli dohromady 60 franků plus 10 franků za parkování, ale to holt člověk nesmí počítat.
Nahoře jsme se vydali od lanovky k jezeru, což je ještě dobrých 25 minut chůze. Po cestě jsme cvakli nějaké krávy. U chaty s výhledem na jezero jsme se zastavili kvůli nabití Eliščiné baterie do jejího nového Nikonu Z6, protože ještě neměla koupenou náhradní baterku. Když už jsme tam čekali, lokli jsme si vína a dali točenou zmrzlinu. Na to, že stála 4 franky, tak to byla taková ta celkem hnusná prášková.
Pak jsme se vydali kolem jezera a najít spot na spaní. U Oeschinensee se stanovat nesmí, ale doufali jsme, že když se někde zašijeme a stan postavíme až po setmění, půjde to. Došli jsme ještě notný kus za vodopád Bärglifall, na kamenitý ostroh, pryč od hlavní cesty. Potkali jsme tu hned několik dalších skupinek, celkem asi 20 lidí co tu rybařili nebo už také stavěli stan a chystali se zde zakempovat. Aspoň jsme tedy nebyli sami, kdo zákaz porušoval.
Našli jsme si tedy místo přímo u vody a skočili do vody se vykoupat. Eliška na dvě minuty, já jsem si i celkem příjemně zaplaval. Postavili jsme stan a uvařili dvě porce našeho lyofilizovaného menu značky Trek&Eat. Mimochodem, tuhle značku jsme koupili po cestě v Německu a musím říct, že mají některá ta jídla fakt skvělá. Mě nejvíc chutnalo Balkánské rizoto, které se bohužel v Čechách nikde nedá sehnat (na rozdíl od jiných receptů od stejné značky). Pak jsme už jen dopili víno a šli spát.
Ráno jsme si ještě udělali totál „blogerskou snídani“, když jsme tu v polních podmínkách vyšvihli chleba s avokádem a vajíčkem. To se samozřejmě neobešlo bez focení. Pak už jsme si jen zabalili a vyrazili zpět.
Po cestě jsme však najednou uslyšeli dunění řítícího se kamení a po chvilce jsme si všimli, odkud to jde. Přímo na protějším svahu se celkem masivně sypal kamenný sesuv. Chvilku jsme „rolling stones“ pozorovali a natáčeli. Další a další kameny padaly bez ustání dobrých 10 minut, možná i déle. Do té doby jsem asi tak masivní sesuvy a tak relativně na blízko neviděl. A byl jsem celkem rád, že jsme se rozhodli přespat na opačné straně jezera.
