Podle všemožných fotek vypadalo jezero Saoseo nádherně. A ty cizí fotky nelhaly. Hike k němu jsem naplánoval na jeden z posledních dní našeho tripu.
Od parkoviště u hlavní silnice je to k jezeru asi necelých pět kilometrů, s celkem stabilním, tak akorát prudkým stoupáním. Nakonec překonáte asi 420 výškových metrů a podle Seznamáckých map by vám to mělo trvat asi dvě hodiny. Cesta vede po rovné štěrkové udržované cestě, po které se jde velmi příjemně. Pokud byste byli líní a nechtělo se vám chodit, tak se dá dokonce až k chatě Rifugio Saoseo (ta je asi 400 metrů od jezera) dojet minibusem.
Jezero samo o sobě je opravdu krásné. Voda je průzračná, na dně jezera jsou popadané odumřelé kmeny stromů a na jednom z kamenných ostrůvků vyrůstají stromky, podobně jako třeba na Instagramisty oblíbeném Hintersee. Kam se na Saoseo hrabe nějaké turistické Blausee. I když jsme tu nebyli během svítání, nebo naopak západu slunce, kdy by pohledy na jezero byly díky světlu ještě epičtější, aspoň z některých fotek je snad atmosféra a krása jezera zřetelná.
Ve výšce 2000 metrů nad mořem obklopují jezero lesy a směrem na západ se údolí celkem pěkně otevírá, takže západ slunce tu musí být opravdu parádní. Pokud budete chtít, dá se odsud navíc pokračovat dále do hor a k dalším jezerům a můžete tudy dojít až do Itálie.
U břehu jsem našel starý vor uvízlý mezi kamením a protože jsme měli čas, pokusil jsem se ho vyprostit a vyzkoušel, jestli by na něm šlo vyplout na jezero. Samozřejmě nebyl dost velký a navíc se už vážně rozpadal, takže delší robinzonské dobrodružství jsem musel nechat na jindy. Dali jsme si tedy svačinu, nafotili si jezero, já Club-Maté a Eliška Mazagrande.
Eliška si tu zahrála na Zdenu z proslulé reportáže TV Nova, která vešla ve známost pod lidovým názvem “Bába pod kořenem”. Obecně z “nebezpečných kořenů” se stal na tomhle tripu takový náš inside joke a vzájemně jsme se na kořeny všude kolem upozorňovali.
Po cestě zpět Elišku chytla sběračská vášeň a vrhla se na svah podél cesty na lesní jahody. Taky jsem si jich hrst nasbíral, ale Eliška se, tak jak je pro ní typické, i do tohoto naprosto zažrala a šplhala za dalšíma jahodama výš a výš. Už měla hrst mrňavých jahod celkem slušně plnou, když na svahu uklouzla a zřítila se zpět na cestu. Z jahod v její ruce byla rázem marmeláda s příměsí kamínků a hlíny. Inu občas kdo chce moc, nemá nic. Odsypal jsem Elišce půlku ze svého a šli jsme do auta.
2 Komentáře