Tohle byl kýč. Občas je ale i ten kýč dobrej. Zvlášť když ho představuje průzračné jezero, v něm zrcadlící se Alpské štíty a dřevěné molo, na kterém si dáte večeři, pár drinků při západu slunce a nakonec na něm i přespíte. A ráno samozřejmě stejně úžasný východ slunce.
Jezero jsem, jako potenciální místo k zakempování vyrešeršoval, když jsme se s Eliškou rozhodli, že po cestě z Dolomit přespíme někde v přírodě před Mnichovem. Mimochodem Eliščin článek o tomhle místě najdete TADY. Podle turistických map a leteckých snímků na Mapy.cz jsem vytipoval jezera dvě. Obě byla celkem odlehlá od civilizace, a tak jsme doufali, že tam půjde rozbalit stan a v klidu do druhého dne přespat.
První – Hackensee, byl spíš takový menší rybník, trochu zarostlý a jen s pár budkama okolo. Rozhodli jsme se tedy jet se podívat ještě na Kirchsee, a to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat.
Kirchsee je totiž, což jsme v tu chvíli nevěděli, oblíbenou rekreační destinací okolního regionu a Mnichova. Přesto, že se jezero nachází v přírodní rezervaci, je část jeho břehu vyhrazená k přístupu do vody, která je vysloveně předpisově čistá a vhodná ke koupání. Vzhledem k tomu, že je jezero napájeno vodou z okolních vřesovišť, je prý voda navíc obvykle i relativně teplá. To jsme sami nezkoušeli.
Z jižní strany se dá dojít k jedné koupací oblasti, k té se ale musí pěšky asi 1,6 kilometrů z parkoviště u nedalekého kláštera a pivovaru Kloster Reutberg. Ze severní strany se dá k jezeru přijet autem a parkoviště, na kterém tu postávalo několik campervanů, je od vody vzdálené asi 50 metrů. Na něm jsme zaparkovali i my. Na břehu jsme našli dvě krásná dřevěná mola se schody do vody, lavičky, odpadkové koše, které zrovna prozkoumávala místní liška a pár mileneckých dvojic, co tu poklidně popíjely. V létě tu ještě funguje i kiosek a toalety.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Okolní krajina je nádherná, trochu připomínala Šumavu, nebo odlehlé oblasti Českého lesa. Na loukách nahodile vyrůstaly samostatné smrky a ve vysoké trávě se válely pahýly starých kmenů. V hladině jezera se pak krom okolních lesů zrcadlily i zasněžené vrcholky Alpských štítů, díky kterým se to tedy trochu lišilo od té Šumavy.
Zastihli jsme tu poslední červánky a když se začalo čím dál víc smrákat, dvojice milenců začaly postupně mizet a uvolnily nám i molo, na kterém jsme se rozhodli přespat. Bez stanu, pod širákem. K večeři jsme dojedli poslední zbytky – konzervy s tuňákem a k ginu s tonikem pak ještě dva pytlíky s jerky.
Východ slunce byl ukázkový. Měli jsme ho doslova na dlani a tentokrát ho promeškat opravdu nešlo. Vylámali jsme se z omrzlých spacáků, udělali pár fotek a vyrazili jsme směr Mnichov a na snídani.
